Výstup na Elbrus ( 5 632 m.n.m) 16.7.2006
Nejvyšší hora Evropy by neměla chybět ve sbírce vrcholů žádného pořádného horolezce. Mont Blanc jako nejvyšší horu Evropy možná uznávají naše cestovky, aby lépe prodali své drahé organizované výstupy. Pro všechny ostatní leží nejvyšší vrchol na Kavkazu.
Cestování do Ruska je vždy zábavné, zvláště, když jede skupina 8 lidí. Jízdenky kupujeme s předstihem u Českých drah. Jak se ukázalo, naše dráhy absolutně neví, co prodávají a jaký systém v Rusku funguje. Dráhy nám prodali jen jízdenky, bez místenek. Na Ukrajině ani v Rusku však nekoupíte místenku bez lístku, takže jsme celou cestu zaplatili dvakrát. Vlastně třikrát, protože bylo potřeba dát nemalé obnosy i průvodčím, abychom mohli jet nejbližším vlakem (foto) a ne až za týden. Takže děkujeme našemu státnímu podniku.
První zádrhel nastává hned na Ukrajině, v Mukačevu, kde je Kilda (foto) okraden o pas a peníze. Dále pokračujeme bez něj, bude se muset dostat na naše velvyslanectví a věc řešit. Pár hodin po našem odjezdu nachází pas vyhozený do záchodu v čekárně a hned dalším vlakem se nás snaží dostihnout. Veselých příhod během cesty nasbíráme hned několik. Nejzábavnější je však cesta taxíkem pod Elbrus. Taxikář jede tuto trasu poprvé, vůbec neví kam jet, nakonec nás zastavují i policisté (foto) a chtějí samozřejmě úplatek. Odváží nás ke své stanici. Zde jim 8 podnapilých Čechů zvenku budovu pěkně pomočí a policistovi sdělí, že jsme bez pěněz, protože všechny peníze jsme jako úplatek museli nechat celníkům. Samozřejmě je to výmluva, ale tak uvěřitelná, že jsme ihned i s taxikářem vyhozeni ze stanice a můžeme pokračovat dále.
Pod Elbrus do Azau (foto) se dostáváme akorát tak, abychom stihli poslední lanovku (foto). Sice jen do stanice Mir (foto), ale i to nám (foto) stačí, noc bude aklimatizační a ráno (foto) můžeme pokračovat dále. Lanovka nás vyveze na konečnou stanici, kde jsou z oprovských potrubí (foto) určených pro ropovod vybudovány bivaky (foto). Odtud pohodovým trekem (foto) směřujeme k horské chatě Prijut 11 (foto). Je možné se ubytovat přímo v chatě, nebo si pronajmout některou z přilehlých horských chatek (foto). Polovina skupiny volí druhou možnost a otrlý základ expedic volí třetí možnost - postavit si stan a spát hezky ve svém na sněhu a ledu (foto).
Počasí nám zatím nepřeje. Je zataženo, sněží, ráno vždy odhazujeme od stanů hromady sněhu (foto). Tři dny čekáme na počasí. Pak se náš čas pro výstup začíná nebezpečně krátit. Další den bez ohledu na počasí vyrážím kolem 6. ráno s Kildou a jeho švagrem na vrchol. Asi po hodině se počasí umoudří (foto) a nám se naskytnou krásné výhledy na Kavkaz. Jdeme prakticky sami (foto), nikdo další si v tom ranním počasí netroufl. Problém ale máme, musíme si prošlapávat cestu hlubokým sněhem do sedla (foto). Navíc fouká nepříjemný vítr, ketrý stopu ihned zavane. Takže každý prošlapává sám pro sebe. V sedle je vítr mírnější (foto) a jde se lépe. Naším cílem je nižší (o 10 metrů) východní vrchol ve výšce 5 632 m.n.m. Poměrně prudkým stoupáním (foto) ze sedla míříme doprava k východnímu vrcholu, konečně dosahujeme vrcholové plošiny a jsme na nižším z vrcholů (foto) (foto) nejvyšší hory Evropy.
Sestup je již celkem příjemnou záležitostí (foto) a do večera jsme všichni zpět u stanů. Druhý den je počasí stále výborné a západní vrchol (foto) zdolávají Kudla s Kapou (foto). Ostatní se o výstup hlavně ze zdravotních důvodů ani nepokouší. Zbývající dva dny strávíme trekováním (foto) v okolním údolí (foto), zcela opilý Kildův švagr vyskočí z lanovky (foto) za jízdy a z výšky cca 8 metrů dopadá na kameny (foto). Opilci mají štěstí, je jen potlučený. Cesta vlakem zpět na Slovensko je již v známém duchu - koupení nových lístků s místenkou a úplatek průvodčímu. Kavkaz má opravdu nádhernou přírodu a určitě se sem ještě někdy vypravíme na nějaký trek (foto).