Výstup na Grossglockner 4.-7.7. 2002

             Po úspěšné Expedici Kamčatka 2001 nezahálíme. V rámci příprav na další náročnější expedice (Jižní Amerika) se připravujeme na alpských vrcholech. Začínáme výstupem na nejvyšší horu Rakouska, Grossgklockner (3 798 m.n.m). Vybíráme si prodloužený víkend - naše státní svátky počátkem července. Z expedice vyráží jen půlka - já a Kapa. Kudla s Janou výstup klasickou severní cestou udělali  za 14 dní po nás.

             Ve čtvrtek kolem půl druhé odpoledne opouštíme Brno a vyrážíme směr Vídeň, Salzburg. Na Grossglockner Hochalpenstrasse se musíme dostat nejpozději po 21. hodině, kdy pouští poslední auta do oblasti. K vysokorohorské silnici se dostáváme asi s hodinovou rezervou a výstupu na Grossglockner severní stěnou již nestojí nic v cestě (po zaplacení mýtného 15 euro). Nocujeme na bezplatném garážovém parkovišti Kaiser Franz Josefs Hutte. Na parkovitě přijíždíme v 10 večer a máme před sebou nádherný noční pohled na masiv Grossglockneru.

             Druhý den vstáváme brzy ráno a krátce po šesté hodině vyrážíme. Přesně podle předpovědi je dnes dobrý výhled (foto), zítra se má počasí zhoršit. Proto chceme vrcholu dosáhnout ještě dnes, časově by to neměl být problém. Severní "normal weg" můžeme být u horní chaty mezi 13-14 hodinou, na vrchol pak trvá cesta asi hodinu. Jdeme směrem k Hofmannshutte vyhloubeným tunelem (normálně je uzavřený, probíhá jeho další hloubení, v tunelu se však právě pracuje a proto je průchod možný). Od chaty sestupujeme k ledovci Pasterze, přecházíme jej prakticky v čáře s chatou a najít obávaný červený bod nám nedělá potíže. Zde je nutné upozornit, že červený bod NENÍ v úrovni očí na nějakém kamenu, ale na skále cca 50 metrů nad úrovní ledovce, možná i výš. Ale i na samotném ledovci jsou od K-F-J Hutte červené značky.

             Před námi vidíme další výpravu, také čeští horolezci. Na rozdíl od nás však s kompletní výbavou na led - skoby atd. Škoda, že nás neupozorňují na svůj úmysl - lézt ledovcovou stěnou! Držíme se jejich stop a začínáme stoupat k vrcholu (foto). S plnou zátěží, stanem, vařičem. Na zádech nesu přes 20 kilogramů. Začíná být krásně, slunce peče, jdeme jen v tričku. Krém na opalování jsme zapomněli, což se hlavně mně večer vymstí. Nyní se ale dopouštíme naší obrovské chyby. Jdeme dál za skupinkou před námi, aniž si cestu ověřujeme podle červené značky či pohledem do mapy. Přecházíme malý vodopád z tajícího ledovce a tím odbočujeme z normal weg (zjišťujeme ale až později). Zatím se těšíme na Fruhstuckplatz, odkud vede alternativní cesta pod vrchol  - nikoliv přes ledovec, ale podél  skalnatého hřebínku.

             Začínáme vystupovat po ledovci, jeho sklon se postupně zvětšuje. Navazujeme se na lano, výstup se zdá být vcelku příjemný (foto). Situace se však rychle komplikuje. Zjišťujeme naši chybu - jdeme jinudy. Nevíme přesně kudy a kam, ale cíl je jasný. Nahoru (foto). Ledovec je v těchto místech pokrytý vrstvou sněhu, do které jde cepín dobře zabořit. Přesto v jednom okamžiku mi uklouzne noha a řítím se po ledovci dolů. Kapa ihned lehá na cepín, ale i tak ho pár metrů dolů táhnu. Není to zrovna nejlepší pocit, viset zamotaný i s cepínem v laně, hlavou téměř dolů, a dívat se pod sebe na stovky metrů ledu končících kameny. Pokud se neudržíme, máme se na co těšit. Naštěstí se z téhle zapeklité situace dostáváme. Celý odřený od ledu, ale živý a jinak zdravý. Nasazuji mikinu, další krvavé odřeniny nemusím. Další výstup je ale daleko opatrnější. Pokud jeden z nás leze, druhý ho jistí na zabořeném cepínu, zaklesnutý mačkami v ledovci. Kolem čtvrté odpoledne se dostáváme na menší rovnější plac s vyhlídkou. Asi jediné místo na této cestě, kde se dá eventuelně přenocovat. Otvírá se překrásný pohled do Palavičova žlabu, na celé okolí (foto) . Vrchol je někde před námi, čeká nás poslední ledová stěna a budeme pod ním. Stále žije naděje jej dosáhnout do setmění. Ale nejdříve musíme překonat tohle... Ten vršek skály před námi je již pod vrcholem, náš nejbližší cíl. Prvních pár metrů se jde sněhem, pak ale nastupuje tvrdá ledová plocha. Zarazit do ní aspoň špici cepínu je celkem problém. Jištění se tak stává základem dalšího postupu. Jestli bychom se ale udrželi, když někdo uklouzne, to nevím. Na ledovci jsem v tom měl jasno. Ne. Začal se objevovat opravdu nepříjemný strach. Jdeme ve stopách horolezců před námi. Nacházíme díry po skobách a jen tiše závidíme tomu pocitu jistoty. Slunce pere ze všech sil. Nám však síly rychle ubývají. Svah je místy tak prudký, že musíme lézt po čtyřech. Postup se neuvěřitelně vleče, výbava těžkne. Začínají mi promokávat rukavice, boty. Vše na ledovci rychle mrzne. Ochlazuje se, ale nemám odvahu sundat bágl a obléct se. Vzpomínka na nedávný pád je příliš živá. Tento úsek lezeme více než čtyři hodiny. Dostávám úpal, mám zimnici, třesavku, celý jen hořím. Cítím se unavený jako nikdy jindy. Musíme ale dál. Padá mlha, před námi není nic vidět.

             Po nekonečném výstupu se dostáváme v mlze na rovinku, ke skále. Odmítám hledat chatu, stavíme stan a vaříme polévku, z ledu děláme čaj. Beru si Coldrex a v horečce a zimnici usínám. Ráno vstáváme kolem šesté. Je nádherné počasí (foto) , jsme přímo pod vrcholem, kousek od chaty (foto). Je mi lépe, vyrážíme vzhůru. Počasí se ale rychle kazí, nastupují oblaka, mlha. Pár fotek cestou na samotný vrchol se ještě podaří (foto), ale na vrcholu je taková mlha, že nevidíme na nataženou ruku. Z vrcholových záběrů nic není, sestupujeme zpět, balíme stan a jdeme k chatě.

             Zde si dáváme čaj a polévku a již opravdu "normal weg" sestupujeme dolů. Této cestě se jen smějeme, je pro mateřskou školku, s naší včerejší trasou se nedá vůbec srovnat. Přesto se i zde ledovec nedá podceňovat. Mám tentokrát prostě smůlu. Další pád na ledovci a zastavuje mě po desítce metrů až ledovcová průrva. Naštěstí úzká, nepropadám se do nitra ledovce. Cepín zůstal vysoko nade mnou a nejsme ani navázáni na lano. Takže cepín se na laně veze dolů a já se již jištěný zase sápu nahoru. Také mačky vypovídají službu a v nejméně vhodnou dobu padají. Obě. Rezignuju a posledních pár metrů ke skále jdu jen v pohorkách. Předpověď počasí se vyplňuje. Začíná pěkný liják a bouřka. Hromy divo bijú a my slézáme ze skály zpět na ledovec Pasterze. Kapa je celý promoklý. Já v bundě ze Sympatexu sice nejsem promoklý, ale aspoň pěkně propocený.

             Ze spodu se znovu díváme na naší včerejší trasu. Přecházíme ledovec Pasterze a míříme k K-F-J Hutte. Poslední úsek, tedy výstup na parkoviště k autu, v dešti, je snad vůbec nejhorší. Necelé dvě stovky výškových metrů, vleču se jako hlemýžď. Nakonec přeci jen vylezu na tento Everest a můžeme odjet. Nocujeme na parkovišti asi 200 km před Vídní. V neděli v poledne jsme doma.

             Co závěrem? Z pohodlí domova výborný výstup, výjimečný zážitek ve všech směrech. A poučení do dalších výprav? Pořádně se koukat do mapy, nezapomenout opalovací krém a tu čepici si nasadit. A netáhnout tolik žrádla, když to pak nikdo nejí. A trochu zapracovat na kondičce. Tento výstup mě stál tři kg, tak pokračovat...! Vzhůru na Monte Rosa a ...