Jižní oázy Maroka 2010
Možnost navštívit Maroko se naskytla v okamžiku, kdy letecká společnost Ryanair vyhlásila jednu se svých oblíbených akcí - letenka za 1 Euro. Do akce zahrnula i letenky z Bergama do Tangeru a z Bratislavy do Bergama. A nebylo co řešit - za 4 Eura za zpáteční let včetně všech poplatků z Bratislavy do marockého Tangeru se nelétá každý den. Termín výletu padl na přelom února a března. Jak se ukázalo, ideální doba pro návštěvu právě jižní části Maroka. Zatímco na severu Maroka byly v této době záplavy a déšť, na okraji Sahary panovalo krásné počasí s teplotami kolem 20-25 stupňů. A protože zde jaro bylo v plné síle, vše kvetlo. Včetně Sahary.
Ve středu 24.února odpoledne mířím vlakem z Brna do Bratislavy a večerním letem pokračuji do italského Bergama. Noc strávím ve spacáku na letišti, ráno si prohlédnu Bergamo a odpoledne s více než 2-hodinovým zpožděním konečně zamířím směr Maroko. Z letiště v Tangeru jdu zhruba kilometr k hlavnímu tahu na Tanger a zde zastavuji první colectivos - klasické dodávkové taxi. Za 5 dirhamů jsem přímo u hlavního autobusového nádraží Tangeru. Po nákupu jízdenky na noční autobus do Marrakeše se toulám večerním Tangerem. Tanger na mě dýchá svým typických koloniálním duchem (foto) a rázem se cítím být anglickým důstojníkem před 100 lety.
Ráno se probouzím na nádraží v Marrakeši. Marrakeš není cílem, jen přestupovou stanicí, takže měním autobus a pokračuji do Ouarzazate. Čeká mě parádní zážitek - cesta přes jarní Atlas. Opravdu nádhera, živě zelená údolí v horách lákají k trekování (foto). Někdy příště, slibuji sobě i Atlasu. Odpoledne sjíždí autobus z hor (foto) do pouště. Ouarzazate (foto) je centrem v této oblasti. Ubytovávám se v malém hotýlku u nádraží, seznamuji se s Amirem, který vlastní malou cestovní agenturu. Popijeme čaj, pokecáme o všem možném. K večeru navštěvuji Kasbu Taourirt (foto). Hned u kasby se mě ujímá místní "průvodce", kterého se mě nepodařilo zbavit. Ukazuje mi život v kasbě (foto), nakonec mu platím 10 dirhamů. Západ slunce (foto), Atlas v pozadí za střechami Ouarzazate, kulisa jako z filmu (foto).
Druhý den hned ráno se snažím sehnat taxík do Skoury. Dnes je ale v Maroku svátek, fiesta, nic nejede. Měním tedy plán a rychle dobíhám možná jediný autobus směrem (foto) do Er Rachidia. Vysedám v Boumalne du Dades (foto), chci si prohlédnout první ze známých roklí. Hned po vysednutí z autobusu se na mě vrhají nabízeči výletů do rokle. Rázně vše odmítám, musím si nejprve promyslet, zda půjdu pěšky nebo se něčím svezu. Až jeden přichází s nabídkou, která mi vytrhává trn z paty. Půjčení horského kola (foto) za 100 dirhamů na celý den. A je to. 25 kilometrů na konec rokle Dades a to samé zpět zvládnu na kole za pár hodin. Přede mnou je další skvělý zážitek. Rokle Dades je sevřená červenými skalami (foto), roklí protéká řeka a nyní na jaře vše kvete (foto). Při pohodové jízdě se kochám krajinou (foto). Na konci údolí si dávám malý oběd a vracím se zpět do Boumalne (foto). Ještě večer se mi daří dojet do Tinerhiru. Potřebuji se dostat až k soutězce Todra (foto), což je nyní problém. Taxíky už nejezdí, autobusy také ne. Vydávám se pěšky, snad něco stopnu. A také že ano, hned první auto zastavuje a po úporném smlouvání mě řidič za 20 dirhamů veze 15 kilometrů až k začátku rokle. V nejbližším hotýlku si domlouvám nocování na terase a jdu si prohlédnout noční rokli. Příkré stěny ve svitu měsíce působí majestátně.
Brzy ráno jsem si znovu prošel rokli Todra (foto) a vydal se stopovat zpět do Tinerhiru (foto). A opět štěstí, hned druhé auto mě tentokrát gratis bere do něsta. Dnešním cílem je pouštní městečko Merzouga. Bohužel jediný dnešní autobus mi už ujel. Pár místních mi postupně slibuje odvoz, stojí mě to nákup několika suvenýrů (foto) a když ani po dvou hodinách žádný brzký reálný odvoz se nerýsuje, jdu opět stopovat. Po pár minutách už sedím v teréňáku a uháníme do Er Rachidie. Sice je to zajížďka, ale dostanu se na hlavní trasu do Merzougy a určitě bude větší šance najít nějaký spoj. A také že ano. Prakticky ihned přesedám do shared taxi a za 25 dirhamů za hodinu vysedám v Rizani (foto). Cesta vede kolem oáz ve vyprahlé pouštní kotlině. Ano, takhle si našinec představuje africkou poušť. V Rizani po chvíli přijmám nabídku na odvoz do Merzougy. A tady pozor. Může se vám stát jako mě, že vás odvezou k dunám Erg Chebbi (foto), k nějaké auberge - usedlosti (foto), a ne přímo do vesnice. Smlouvat potom na místě, odkud nic nejede a není konkurence, nemá smysl. Takže výlet s velbloudem mě stojí 100 Euro. Ale ne na noc, jako u většiny turistů, ale na celých 24 hodin. A jedu zcela sám, jen s černochem, který se stará o velblouda. Zkrátka luxus mimo hlavní sezónu.
V silném větru, který dnes fouká od rána, vyrážíme já, můj černý společník Obama a velbloud mezi duny (foto). Právě zapadá slunce (foto). Po necelých dvou hodinách zastavujeme u berberských stanů (foto). Žije tu mladá berberská rodina (foto), která se stará o turisty. Po výborné večeři jde Obama spát a já se jdu toulat po saharských dunách (foto). Ráno vstávám před 6 hodinou a spěchám na nejvyšší dunu sledovat východ slunce (foto). Další nezapomenutelný zážitek (foto). Celá poušť doslova rudě svítí pod prvními slunečními paprsky (foto). Dopoledne pak na velbloudu pokračujeme dále mezi dunami (foto). Kolem poledne vyjíždíme z dun do černé pouště (foto) - písek vystřídá vyschlá zem. Obědváme u další berberské rodiny, která žije ve třech hliněných domcích (foto). Odpoledne se vracíme do naší usedlosti. Celý den bylo nádherně, pálilo slunce, na nebi ani mráček. Nyní se však obloha zatahuje, má i pršet. Na mém plánu strávit následující noc sám mezi dunami se nic nemění a se spacákem vyrážím zpět mezi duny (foto). Písek fičí kolem hlavy (foto), rychle se stmívá a opravdu několikrát za noc zaprší - asi dvě minuty toho, čemu u nás říkáme poprchání. Ráno se vracím do usedlosti a mám štěstí - je zde skupina Čechů s auty, mají jedno volné místo a vezmou mě do Rizani. Večer hodlám opustit pouštní oblast a nočním busem zamířit do Fesu.
Plán nakonec měním - jakmile se dostaneme na hlavní cestu do Merzougy, krajany opouštím a jdu opět stopovat směrem do Merzougy. Jednak chci vidět nejvyšší dunu světa (foto) a hlavně solné jezero Dayet Sriji (foto). Po chvíli již sedím v autě a za pár minut vysedám kousek od jezera. Následující asi dvě hodiny pak obcházím jezero a pozoruji plameňáky (foto), čápy a další ptactvo. Obloukem se dostávám nakonec do Merzougy (foto) , z dálky mrknu na nejvyšší dunu (foto) a využívám odjíždějícího taxíku do Rizani (foto). V této menší oáze strávím příjemné odpoledne (foto). A dle plánu večerním busem směr Fes. Výlet se pomalu chýlí ke konci a Fes je v půli cesty do Tangeru.
Na Fes jsem byl hodně zvědavý. Je to jedno z královských měst Maroka. A očekávání byla vcelku naplněna. Starý Fes, Fes el Bali (foto), je změť uliček plných obchůdků (foto) a i když mám jakousi mapu a myslím, že mám i dobrý orientační smysl, rychle se ztrácím a doslova naslepo bloudím (foto). Pak si všimnu, že hlavní trasa je značená a díky tomu dostává mé bloudění směr. Odpoledne jsem zde již jako doma. Dělám si malý výlet k Merenidským hrobkám(foto), odkud se nabízí dechberoucí výhled na jarní střední Atlas (foto) a samotný Fes (foto). Po setmění se většina obchodů zavře a starý Fes upadne do zvláštní temné atmosféry. Abych jen nechválil - zde a v Tangeru byly "otravovači" turistů obzvlášť dotěrní a znepříjemňovali každý třetí krok.
Půlnoční autobus mě odvezl zpátky na začátek cesty, do Tangeru. Dopoledne trávím procházením centra Tangeru (foto), kolem přístavu, po pobřeží Atlantského oceánu (foto). Působivý konec marockého výletu. Nezbývá než rychle autobusem na letiště a rozloučit se s Afrikou. V Bergamu mám na přesednutí jen 20 minut, Ryanair tentokrát letí na čas a vše stíhám. V pátek ve dvě ráno jsem už doma ve sprše a v pět vstávám do práce. Rychle ten týden utekl. V hlavě se mi honí už myšlenky na další expedici - zimní Špicberky.
Podrobný deník z výpravy se spoustou fotografií a video v HD rozlišení najdete v sekci prodej. Více fotografií v sekci fotogalerie.